Feministky, trhněte si nohou!

Feministky bojují o rovnost mužů a žen. Extrémní feministky pak vyrábějí šperky s vulvou, které říkají vagína, vymýšlejí, jak močit ve stoje jako muži a tráví plno času tím, že se snaží vlámat do otevřených dveří. Problém je, že feministky tlačí na ženy, aby byly z jednoho těsta, nedávají na výběr. Ženy jsou tlačeny do určité role. Muži se přizpůsobují. 

Tak jako se liší mužské a ženské tělo, tak se liší ženský a mužský mozek. Žena dokáže dělat víc věcí najednou, aplikovat city, které muž nemá tak silné, zatímco muž dokáže vyvinout nadprůměrné soustředění na jedinou problematiku. Ženy chtějí dělat stejné práce jak muži, ale někdy prostě žena není fyzicky nebo psychicky na to, aby byla na stejné pozici jako muž. To bychom neměli vnímat jako negativum, ale jenom jako rozdíl. Nejsme stejní, proč se tváříme, že ano? Žena v armádě by neměla být v přední linii, protože ať je maskulinní jak chce, na ostatní vojáky muže to působí víc negativně, demoralizuje to víc, je li zraněna žena, je li mučena, než v případě stejném u mužů vojáků. Žena nemůže být požárnice nebo hornice, pokud nemá fyzičku jako statný muž. Nemáme stejné schopnosti, ale dobře se doplňujeme. Jenže místo spolupráce se často jedná o spor. Nemůžeme mít stejný plat, trávíme li čas s nemocným dítětem a nejsme v práci na 100 procent jako muži. Chceme rovnost, ale máme trhliny mezi rolí matky a kariéristky. A když se budou ženy chovat jako muži, budou ženy skutečně spokojené? 
 
 
Dnešní ženy jsou tlačeny do role kariéristek, spousta časopisů jim vykládá, že je možné mít vše, vidíme herečky, které nekojí, které se vracejí do práce pár měsíců po porodu, které se lehce rozcházejí s partnery. Máme se rádi, ale rozcházíme se, zaznívá častěji a častěji mezi slavnými. Otázka zní, proč se teda rozcházíte, když se tak máte rádi. A co děti? Děti se staly něčím vedlejším, je snadné je mít nebo nemít, je snadné je opustit, je snadné je ignorovat. Přitom velké procento žen by bylo šťastných jen doma s dětmi, pokud by je muž dostatečně finančně zajistil. Jenže připustit to znamená společensky se znemožnit. Je snad žena, která se rozhodne věnovat se dětem, méněcená? Je snad muž, který živí rodinu a jeho žena je doma, hodnotnější? Teoreticky by měli být oba rovnocenní, ale není tomu tak. A feministiky, které jsou plné řečí o volbě a rovnosti, rozhodně neschvalují volbu ženy nemít kariéru. Jak vidím, ženy jsou tedy zatlačeny do pozice musíme mít práci, být doma je líné a společensky nemožné. Feministka pracuje, není žádnou hračkou muže. Není služka. Realizuje se. Nemusí mít děti. Je samostatná, nepotřebuje muže.
 
Muži začínají mít pocit, že když si mají být ženy a muži rovní, tak ve všem. Nač teda pomáhat ženě z kabátu, nač jí dolévat pití, přisunout židli, nač jí pomáhat s těžkým nákupem? Nač má muž dělat džentlmana, když může být v příští minutě obviněn ze sexuálního harašení?
 
Rozhodně  se nepíše rok 1900. K čemu slouží feminismus? K rozbroji mezi muži a ženami. K rozbroji mezi ženami, které nechtějí feminismus a těmi, které jsou feministky a genderové osoby.  A těchto rozbrojů využije ta společnost, které nevadí být tradiční s tradiční rolí žen a mužů, s porodností vyšší.