Nemůžu se zbavit závislosti na drogách

Nemůžu se zbavit závislosti. Jsem závislá na drogách. Nedokážu prostě zůstat čistá. Vím, že brzy umřu. Vím, že žiju déle, než bych měla. Vím, že bych drogy brát neměla, ale nedokážu to jinak...Vím, že kvůli drogám jsem přišla o syna a stejně v tom pokračuju...    

Potkala jsem Ninu Hagen, mluvila s Davidem Bowiem, žila jsem ve Švýcarsku, seznámila jsem se s Federicem Fellinim, Friedrichem Dürrenmattem. Více než deset let jsem strávila v Řecku, jen tak bez víza...

Christiane F.Mnozí z vás asi četli knížku My děti ze stanice Zoo. Kniha byla vydána v roce 1979 a tehdy šokovala svět. Otevřeně se v ní psalo o tom, jak vypadá svět narkomanů, kam až zajdou, aby dostali drogy. Drogy tehdy velmi rychle ovládly svět a zdálo se, že to je jenom problém západu. I v komunismu se k nám tato kniha dostala a šokovala nás.

Mladá a půvabná Christiane F. se k drogám dostala ve 12 letech. Její příběh byl zaznamenán a vyprávěn v knize, která obletěla svět. Pro někoho byla Christiane F. hvězda, pro jiné odstrašující příklad.Příběh Christiane začíná, když se její rodina přestěhuje do Berlína, do obřího panelákového sídliště. Z venkova do obřího Berlína, celá rodina prožívá nejen kulturní šok. Její otec začal hodně pít, její matka si neví rady.  Hádky se stupňují, nakonec se rozvádějí a Christiane zůstává s matkou, zatímco její sestra se rozhodne bydlet u otce a jeho přítelkyně. Christianina matka si brzy najde nového přítele. Ten se jí snaží časem naznačit, že Christiane asi bere drogy. Matka Christiane to nevidí. Její matka měla přísnou výchovu, chtěla tedy být jiná a dovolit dceři víc, dát jí volnost. Jenže všeho moc škodí. 

Sídliště v tzv. Gropiusstadt (pojmenované dle návrháře a architekta Waltera Gropiuse) bylo obří sídliště plné zákazů a příkazů, kde nebylo moc možností si hrát. Děti musely užít veškerou fantazii, aby si našly ten svůj koutek na hraní. Christiane byla vždy chytrá, ale ve škole ji to nebavilo a obdivovala rebely. Brzy se dostala do prostředí drog a z měkkých přešla na tvrdé, ve 14 se z ní stala dětská prostitutka, která snila o životě s přítelem Detlevem, též závislým na heroinu a též prodávajícím se. Snažila se odvykat, ale nikdy se to nepodařilo.  Její příběh v knize končí tím, že byla poslána k příbuzným na venkov mimo Berlín, kde se měla odnaučit drogám a kde se měla vrátit k normálnímu životu.Tím ale její příběh nekončí. Ani život na venkově nepomohl. Paradoxně díky knize o drogách si mohla dovolit drogy a znovu k nim sklouzla. Život u babičky nepomohl, nedokončila školu a stále byla jako na houpačce. Bez drog, s drogami. Její kniha jí umožnila snadný přístup k drogám a i dnes má měsíční příjem více než 2000 Euro díky knize a filmu. V 18 letech měla téměř půl milionu marek díky knize a filmu. Vše utraceno. Ač byla po vydání knihy  varována novináři ze Sternu (německý časopis), ať nevystupuje z anonymity, přesto tak udělala. Stala se slavnou, potkala mnohé slavné lidi, pro mnohé mladé lidi se stala ikonou. Její příběh byl zfilmován (film je ale slabý čajíček oproti knize).V dospělosti se jí podařilo mít zcela zdravé dítě, přestože drogy oslabily a zničily její tělo. O syna ale přišla, vyrůstal  od 12 let s pěstouny, protože Christiane nedokázala žít běžný život. Ostatně je jedna z nejslavnějších narkomanek závislých na heroinu. Minulý rok se Christiane Felscherinow vrátila na literární scénu. Kniha Mein Zweites Leben (Můj druhý život) byla napsána ve spolupráci s novinářkou Sonjou Vukovic.

Christiane dnes vypadá jako stín bývalé Christiane, nadějné a hezké dívky. Příběh My děti ze stanice zoo je stále aktuální a lidé se stále o Christiane zajímají, proto vychází pokračování.Jejímu bývalému příteli Detlevovi se podařilo drog zbavit a žije s přítelkyní a živí se jako taxikář. Dokonce i malá Stella žije a zbavila se drog. Christiane ale ne. Má zničená játra a bere methadon, kouří pravidelně marihuanu a občas neodolá a vrátí se k "háčku". Ožije, když mluví o synovi a podotýká, že není zcela jako ona. Což není nutně špatná věc. Jejímu synovi je dnes 18 let, Christiane 52. Její příběh nemá šťastný ani vyloženě nešťastný konec, rozhodně však nutí k zamyšlení.Knihu jsem poprvé četla ve dvanácti letech, tajně, doma ji měli půjčenou z knihovny, rozhodně to nebyl materiál, který jsem měla číst. Šokovala mne, informovala, fascinovala i děsila.  Myslím, že i dnes je relevantní. Přečetla jsem si ji i později, když ji vydali u nás znovu, pořád má co říct. V německých školách to byla povinná četba, v našich se diskutovala též.  Na životě Christiane je i vidět důsledky volné výchovy. Všeho moc škodí. Kdo měl doma přísný režim, snažil se nějak vybít. Kdo měl doma vše dovoleno, snažil se upoutat pozornost a často se dostával do problémů. Pro mne samotnou je možná tato kniha zodpovědná za to, že jsem nikdy tvrdé drogy nezkusila. Příběh Christiany je smutný, je na něm vidět, jak drogy ničí nejen život samotných narkomanů, ale i všech okolo.Brzy si snad přečtu i pokračování příběhu Christiane, zatím je k dostání v němčině (pokud vím, v češtině zatím není k dostání).Christiane dnes

Zdroje: spiegel.de, heise.de